Tenkrát na západě - Roadtrip 2014 - část 2

Pokračování dejme tomu cestopisu z naší cesty po krásách Pyrenejského poloostrova...

Dobrý den pane Guggenheime!

Bylo ráno a opět nastal čas vydat se na cestu, tentokrát jsme se mohli těšit na prosluněné Španělsko a první zastávku tady a to Bilbao! Upřímně Vám povím, že jsem čekal zapadlou díru, kde nás sežerou za živa, jelikož sever je považován za velmi zvláštní oblast. V tomto dojmu jsme se pomalu, ale jistě blížili a já z toho měl větší a větší radost, že se zbavím té strašné Francie, kterou, ani nevím proč, nemám tak rád. Státní hranice! Náhle se všechno zdálo hezčí, krásnější, prosluněnější, zkrátka lepší. Zanedlouho už nás však vítalo Bilbao. Bouba v roli pilota formule jedna a velitele plavidla se tvářil dost nevrle a už už chtěl velké parkovací místo a vyrazit. "Já nevím necháme to tady, támhle jdem přečíst, kolik to stojí." "Hmm, tak to je docela dost a ještě jsme někde v Pr**li." ozvalo se. Tak se Bouba vzdal vedení vozu a my hledali další parking. No povedlo se, ale řeknu Vám, že to je výkon. Ani jsem nestihl v tom spěchu pohlédnout na město. Má očekávání byla naprosto mylná, protože tohle město bylo naprosto kouzelné. Nové, čisté, upravené a moderní. To vše v jednom nádherném městě. Velkou dominantou bylo zlatem zářící Guggenheimovo muzeum. Architektonický skvost nás značně zaujal, nejen svou fasádou, která mění barvy podle momentálního přírodního osvětlení. Když jsme se vynadívali, přišel čas na něco osvěžujícího. "Dáme zmrzku!" Malý krámek uprostřed ulice vedoucí k řece byl výrazně okupován lidmi všeho věku a to pro nás byla dostačující záruka kvality, takže volba byla jasná. Fronta... a na jejím konci slečna (spíš paní, kdo ví?!), která se rozhodla ignorovat naši angličtinu a oprašovat španělštinu, kterou jsem se nikdy neučil bylo zbytečné. "Una bola por favor." vypadlo ze mě ukazujíc na čokoládovou zmrzlinu. Každý dostal svoji unu bolu a Volfik se dal na maturitu č. 2. Chtěl Milkshake, jenže komunikační bariéra byla příliš vysoká a tak za stálého opakování ze strany prodavačky batidos... batidos to skončilo u una bola a šlo se. Každopádně batidos byl na talíři ještě dost dlouho, na to se můžete spolehnout.

No comprendo senor

No Bilbaa bylo už dost a tak jsme opět na cestě. A protože se všichni poměrně těšili na mořskou vodu, začali jsme skoro až zběsile vyhledávat nejbližší pláže a podobná místa. Nenašli a když už, věřte nešli byste tam. Co ale bylo mnohem chtěnější, bylo ubytování kdesi u mořského příboje. V zoufalé snaze najít něco takového nám ubíhal čas a tak nebylo ani koupání ani ubytování. "Kašlem na to jedem někam do vnitrozemí, tam se něco najde" Prohodil Volfík a jak řekl, tak bylo. Jenže vnitrozemí znamenalo poměrně vysoké hory a tam se krom špatné přístupnosti naším korábem i špatně hledá nějaká ta rovina na spaní. "Nic jedem dál, to se mi nelíbí" prohlásil jsem. Když už se s námi slunce začínalo loučit, projížděli jsme vesničkou, která byla jako vystřižená z nějakého filmu. Kamenné španělské stavby uprostřed horského masivu. "Hele camp! Zkusíme to?" více, či méně zazněl souhlas a jelo se. Camp byl asi 30 metrů od silnice. Opravdu nádherné místo, ale jak to funguje... Jediný živáček byl manželský pár v caravanu. "Bona serra. Por favor, habla usted Ingles..." Spustil Bouba. Vůbec. Ač rukama nohama, dostali jsme se do místní hospody, kde sedělo pár chlápků a chlapík za barem měl organizovat ubytování. Sranda ani on neumí anglicky, ale bohužel ani nerozumí a snaží se to spravit rychlou špnělskou mluvou. Po chvilkách, kdy to vypadalo beznadějně usmálo se na nás štěstí a byl přiveden člověk co mluvil anglicky. A výsledek? 5€ za 4 osoby, 2 stany, 1 auto a sprchu se záchodem. Uznejte to je paráda! K tomu jsme uvařili nějký ten instantní blaf a najedli jsme se na stole. To už se nám dlouho nepovedlo. Jako dezert byl fotbal a pivo v místním baru. To už ale bylo na člověka moc a ulehli jsme ke spánku na tomhle nádherném místě, tak buena noche a zas příště.